Jak mě Zadní země zajala...

Když jsem kdysi poprvé vstoupil do ohromného bludiště roklí kolem řeky Křinice připadal jsem si jako objevitel nových zemí, jako indián v amazonském deštném pralese. Z oblaků se lily provazce vody a bahno v Pryskyřičném dole sahalo až nad kolena. Takhle jsme se trmáceli deštěm už několik hodin. Pak se najednou za skalním ostrohem objevila malá chatka. Uvnitř bylo sucho, teplo a v kamínkách velkých jako dva ešusy ještě doutnaly uhlíky. Stačilo přihodit pár třísek a oheň se zase rozhořel.

Byla to náhoda nebo snad odměna za celodenní trmácení? Dodnes nevím kdo tenkrát chvíli před námi odešel do nevlídného a smutného podzimního večera a už se to asi nikdy nedovím. Třeba chtěl být sám, nebo musel před lidmi utíkat. Tenkrát jsme ho však velebili a odpustili mu všechny jeho hříchy. Třeba nám taky odpustil tu syrovou podzimní noc.

Dnes už chatka nestojí a jen další a další deštové kapky zkrápějí tu hlubokou rokli pod Růžovou zahradou...

Od té události uběhlo už mnoho let a mnohé se změnilo v Zadní zemi. Tytam jsou časy, kdy jsi mohl chodit po Zadní zemi křížem krážem svobodný a volný. Vytvoření národního parku vzalo tulákům svobodu a svázalo jim nohy spoustou nařízení a zákonů. Snad to tak muselo být, snad ne. Každopádně bych chtěl návštěvníky těchto stránek poprosit o respektování těchto nařízení a pokud se jimi řídit nechcete, informujte se alespoň na oficiálních stránkách národního parku o místech do kterých byste opravdu neměli vstupovat z důvodů hnízdění či jiné ochrany rostlin a živočichů. Věřím, že pokud budete dodržovat korektní a nekonfliktní vztahy, bude i postup orgánů parku stejný...

Přeji Vám, abyste v Zadní zemi prožili stejné kouzelné chvíle jako já. I když už není toulání tak svobodné jako dřív, pořád je to nádherný kraj a stojí za to ho hledat a nacházet...